Česko-polské pohraniční spory mají dlouhou historii. V letech 1945-1947 se Čechoslováci pokoušeli získat část Kladské kotliny a tzv. žitavskou kapsu, coby Polska, naposled. Poláci v oné době naopak usilovali o Zaolší v Těšínském Slezsku a slovenský Poprad. Praha (při snahách o změnu hranice v Dolním Slezsku) zkusila fait accompli i jiné úskoky. Poláci reagovali zatýkáním provokatérů. V centru polské „kapsy“ je dnes město Bogatynia a hnědouhelná elektrárna Turów..
Po roce 1945 je na úkor Německa a ve prospěch Polska posunuta hranice o téměř 200 km na západ (tzv. obnovená území). To mělo za následek masivní poválečnou migraci obyvatel z na východě odstoupeného území, ve prospěch poválečného Sovětského svazu. V situaci, kdy jsou hranice nestabilní asi nikoho nepřekvapí, že převládá snaha všech urvat co největší kus. Pro zdůvodnění hraničních nároků se hledají historické, populační, hospodářské nebo dopravní vazby na tato území. Na stůl se tak dostávají minulé i současné antagonismy, stížnosti a očekávání. Cokoli, co může zemi a jejímu hospodářství přinést co největší zisk.
Ona „žitavská kapsa“ je ale pouze fragmentem, neboť Žitava zůstala německá. Po skončení války se právě v místě střetu hranic tří států kumulovaly různé zájmy. Němcům před rokem 1945 toto území patřilo, po porážce ale musí akceptovat rozhodnutí vítězů. Čechoslováci by se rádi zmocnili kusu země, který až do třetího desetiletí 17. století patřil k Českému království – i když to od 1526 (bitva u Moháče) není tak úplně pravda. Průmysl a zemědělství, uhelné doly, elektrárna s plynárnou v Hirschfelde, skvělá dopravní využitelnost – co víc si jako vhodný „doplněk“ severu země přát.
Vývoj ale pozorně sledují také Lužičtí Srbové, slovanský národ žijící uvnitř Německa, který má zájem na začlenění Žitavska do Lužice a jeho přidělení Československu, i když pod podmínkou kulturní odlišnosti, včetně školství. Nebo prostě o celkové oddělení Lužice jako samostatného Srbsko-lužického státu.
Polsko, které je v důsledku poválečného rozdělení Evropy vlastníkem, toto území již administrativně spravuje. Nebrání se ale směně (i kvůli špatnému dopravnímu spojení se zbytkem státu) mimo jiné za třeba slovenský Poprad. Ostatně Polsko si v tom čase dovedlo představit i ztrátu Kladska, Bystrzyce Kladské, Świdnice nebo dokonce Legnice! Takové pokyny dostali vyjednavači v únoru 1946, na cestu za svými československými protějšky.
Na polské straně existovala pouze jedna podmínka: jakékoliv ústupky v Dolním Slezsku (i opolské oblasti Racibórz a Glubczyc) byly podmíněny tím, že Polsko za ně na oplátku získá Zaolší s Popradem a nic jiného. Na to však československá strana nechtěla přistoupit.
Sovětští soudruzi však rozdali karty i tenkrát.. V roce 1945 ale Češi nelenili a snažili se „vyhrát“ územní otázku třeba pokusy o vytvoření zárodku české správy na sporných územích, nebo organizováním nájezdů pročeské agitace. Na radnicích byly vyvěšovány české vlajky, byla poškozena řada polských národních symbolů.
Praha v Dolním Slezsku po válce realizovala i vyloženě zoufalé kroky, kdy chtěla využít německy mluvící obyvatele – které jinak vysidlovala. Například, v oblastech poblíž Kladska proběhl pokus o „čechizaci“ tamního německého obyvatelstva. Cílem bylo zabránit jejich vysídlení a následně díky ním zvýšit v oblasti počet „Čechů“..
Není na škodu zmínit i ne nepodobný kousek o ještě zhruba 25 let dříve. Tehdy takzvaná Sedmidenní válka v česko-polském Těšínsku (23. ledna 1919) uzmula oslabenému Polsku (ve prospěch ČSR) kus Slezska 1. Málo komunikovaným faktem je, že ona „válka“ začala v době, kdy Polsko drželo většinu armády na východě země. O dva týdny na to (14. února 1919) skutečně vypukla Polsko-sovětská válka (nebo i Polsko-bolševická válka). Načež pak vláda ČSR ještě blokovala vojenskou pomoc. Tu Polsko, bojující proti bolševikům na východě, dostávalo z Francie po Košicko-bohumínské železnici. Asi by nebylo nezajímavé podívat se do francouzských archivů na to, zda-li si Francie, v mnichovském roce 1938, tuto podlost z roku 1919 pamatovala. V té době k mstě (či vyhlášení války) stačil i nejednoznačný posměšek v depeši 2..
Hranice, ačkoli existovala, byla v podstatě otevřená a co se v její blízkosti dělo, záviselo do značné míry na aktuální politické situaci. Každopádně kvetlo vzájemné drancování, často formou loupežných výprav. Mizely stroje, sklady i celé výrobní linky. Nešlo jen o civilní obyvatele, loupeží se účastnila i česká armáda. Jeden pak oplácel druhému. Velkolepou událostí byl (těsně před Postupimskou konferencí) vjezd obrněného vlaku ČSR do Polska (Międzylesí). V reakci na to se polské jednotky soustředili na linii Olza u Cieszyna a došlo dokonce k jednodenní přestřelce.
Četné incidenty na hranicích působily, že místní obyvatelstvo žilo v neustálém strachu. Vedení ČSR doufalo, že k územním nárokům budou Rusové vstřícní. Možná dokonce věřili, že když původně Stalin vytyčoval západní hranici Polska na Odře a Nise, měl na mysli Klodzkou, nikoliv Lužickou Nisu(?) Protože jedině v tom případě by Československu připadly oblasti kolem Kladska, Kudowy, Długopolu, Międzylesie, Wałbrzychu a uspěl by i nárok na Žitavsko. Generalissimova pomyslná chyba úsudku byla nejspíš ale pohádkou.
Mimochodem, oblast Wałbrzych byla pro Polsko dosti cenná a ochota vzdát se jí ukazuje na eminentní zájem Polska o Poprad. I když není na první pohled zjevné proč (mimo Spišskou zástavu kterou v roce 1412 učinilo Uhersko, tam nic dalšího v souvislostech není 3).. To, že byl zálusk na Poprad, Kežmarok resp. část regionu Spiš dlouhodobý naznačují články v dobovém polském tisku. Ty tvrdily, že v oblasti žijí takzvaní neuvědomělí Poláci. Čili lidé kteří byly Poláky, ale nikdo jim to neřekl 🙂 Ať to bylo za Galície, Polska nebo Uherska, faktem je, že v těchto horských oblastech po staletí žily v zásadě zcela svébytné etnické skupiny Goralů 4 a Lemků 5. Nebo, když by někdo namítal, že goral je každý kdo žije na horách, pak valašští „kolonizátoři“..
Na Postupimské konferenci (17. července až 2. srpna 1945), kde se mimo jiné jednalo i o podobě budoucích hranic poválečné Evropy, se právě Churchill (a částečně i Američané) stavěli proti Stalinově myšlence, aby se Lužická Nisa stala polskou hraniční linií. Britský premiér, kterého během konference (po prohraných domácích volbách) vystřídal Clement Attlee, již neměl na další vývoj událostí žádný vliv a hlavním aktérem se stal Stalin. A ten chtěl posunout svou sféru vlivu dále na západ.
Na tomto postoji trvá i po konferenci a negativně reaguje na československá memoranda o úpravě hranic. A vláda ČSR, zatímco v dubnu 1946 otevřeně požadovala od SSSR, USA, Velké Británie a Francie celou oblast „žitavské kapsy“ (tedy i území přiznaná Polsku), o 7 měsíců později své požadavky upravila a požadovala pouze 820 km2 západně od Lužické Nisy. Plus území dolnoslezského Klodzka, Glubczyc a Raciborz (oblast Opole).
Stalin ale byl neoblomný. Podle jeho názoru by další územní oslabení Německa na východě (o „žitavskou kapsu“) vedlo k nutnosti postoupit na západě Francii území Sárska. Kromě toho Sovětský svaz (již politicky kontroluje východní částí Německa) ve snaze rozšířit svůj vliv nechce oslabit tamní komunisty, kteří by se v důsledku „korekce“ hranic mohli ocitnout ve zcela jiné zemi.
Jednoznačný postoj SSSR k průběhu polské hranice podél Odry, Lužické Nisy a Sudet při důsledné neochotě Prahy odstoupit Zaolší znamenal zachování status quo. To potvrzuje i smlouva o přátelství mezi Polskem a Československem podepsaná pod tlakem Moskvy v březnu 1947. Zajímavé však je, že ani ta otázku hranic mezi oběma zeměmi neřešila, i když zachovává jejich dosavadní podobu v souladu s přáním východní mocnosti. Žitava tak zůstala v Německu jako součást „žitavské kapsy“, v Polsku pak Zaolší a Poprad (Spiš) v tehdejším Československu.
Ke konečnému vypořádání hranic mezi Polskem a ČSR (s určitými úpravami) dojde až v roce 1958, kdy byla podepsána příslušná dohoda, mírně upravená o dalších 18 let později. Za zmínku stojí i to, že jakékoli informace o neshodách mezi oběma socialistickými sousedy v tom čase podléhají přísné cenzuře, stahují se již otištěné texty a uvnitř redakcí probíhají preventivní opatření.
A dnes? „Pozoruhodné“ je třeba to, že i když oblastí prochází železniční trať spojující německou Žitavu s českým Libercem, na polské straně pořád není zastávka ani napojení na síť polské železnice (PKP).. Málokdo ví, že zhruba 70 let Česko dluží Polsku ještě asi 400 ha půdy.
Použité zdroje: wikipedia.org, kniha „Tajemství Dolního Slezska“ od Mariusze Szylaka, která se zabývá historií, záhadami a méně známými událostmi spojenými s Dolním Slezskem. Autor v ní odkrývá tajemství regionu, včetně sporů na Česko-polské hranici po druhé světové válce, historických intrik, zapomenutých příběhů i skrytých míst s tajemnou minulostí.
- Polsko si pak území Těšínska nárokovalo po Mnichovu 1938 i ultimátem. Tato epizoda dějin je interpretována i jako tehdejší neoficiální spojenectví s Hitlerem, které mělo vrhnout temný stín na obraz Polska ve světě. ↩︎
- Emžská depeše na wikipedia.org ↩︎
- Spišská zástava na wikipedia.org ↩︎
- Slovensko uznalo další národnostní menšinu Goral ↩︎
- Lemkové na wikipedia.org ↩︎
