V Polsku jsou „Andrzejky“ z jedné podstaty pramenící no dvě odděleně existující události. První je Svátek svatého apoštola Ondřeje připadající na 30. listopad. Jelikož jde o konec (nebo začátek) liturgického roku, jsou „andrzejky“ zároveň zvláštní příležitostí k bujarým „předadventním“ slavnostem. Druhý „svátek“ se tedy musí proběhnout nejdřív – předvečerem toho prvního (noc z 29. na 30. listopadu).
Ondřejská vigílie, která se na jméno světce odvolává jen formálně – ve skutečnosti to je něco jako „věštecký maratón“. A nejsou o nic méně originální než lužickosrbský Ptačí kvas o kterém jsme psali dřív. I když se tyto obyčeje nazývají Ondřejské, s křesťanskou vírou nemají nic společného – církev, jak je známo věštění zakazuje. o co tedy v jádru šlo (jde)?
Sny a pověry
Dívky kdysi sely do hrnců nebo na kousku pole len a konopí, které zahrabávaly pánskými kalhotami, v naději, že tím přivolají do domu ženicha (východní oblasti Polska).
Velký význam měly sny. Právě tuto noc mohla dívka ve snu spatřit tvář budoucího manžela. Musela se však na to připravit: celý den držet půst, večer před spaním sníst slaného sledě, sedmkrát se pomodlit.. Muž, který se dívce zjevil ve snu s pohárem vody, měl být jejím osudem. Když jí pomohl ve snu, jistě jí pomůže i v životě.
Další známá věštba: pokud větvička třešně nebo višně, uříznutá na svátek svatého Ondřeje, rozkvetla o Štědrém dnu, znamenalo to brzký sňatek. Pokud uschla – dívce hrozil dlouhý život v samaření.
Velmi oblíbeným zvykem bylo také stavění bot – dívky pokládaly své boty v řadě od zdi ke dveřím. Ta, jejíž bota dorazila první ke dveřím, měla jako první odejít z domu – tedy vdát se.
Další oblíbenou věštbou byly talířky – pod jeden se schovala prstýnek (svatba), pod druhý růženec (stará panna), pod třetí panenka (nechtěné dítě). Dívka odešla z místnosti a ostatní talířky přeházely. Po návratu si jednu vybrala – a tím poznala svůj osud.
Aby zjistila, odkud přijde budoucí manžel, stačilo večer vyjít z domu a poslouchat štěkot psa. Z které strany se ozval – odtud měl pocházet ženich.
Důležité bylo i to, jak pes štěkal: Hlasité štěkání značilo mladého, zdravého muže. Vytí nemocného muže. Tiché, tlumené štěkání staršího manžela.
Sedlina, lití vosku a další věštění
Po vypití nápoje se šálek třikrát otočí ve směru hodinových ručiček, položí se na podšálek a nechá se sedm sekund stát dnem nahoře. Pak se studuje obrazec který sedlina vytvořila. Každý tvar může symbolizovat jinou předzvěst.
Lití vosku – nejznámější andrzejská tradice patří mezi nejstarší a nejoblíbenější – je rozšířený prakticky po celém Polsku. První písemné zmínky o něm pocházejí už ze 16. století. V komedii Justyna i Konstancja (z roku 1557) se praví:
Nalejte vosk na vodu, uvidíte svou příhodu. Tak pravila má matička, když se kdo pomodlíčka v předvečer svatého Ondřeje, spatří ženicha svého.
Podstata zábavy spočívá v tom, že se rozpuštěný vosk lije do studené vody, poté se z jeho tvarů a stínu hádá budoucnost. K uspořádání povedeného večera stačí svíčky, klíč, kastrůlek, miska se studenou vodou, malá noční lampička. Klíč je nezbytný – podle tradice musel být původně klíč od kostela nebo sakristie, tedy od posvěcených dveří. Klíč totiž v lidové symbolice znamená otevření budoucnosti, přechod mezi světem živých a duchů, bývá i amulet, ale může přinášet i neštěstí.
Použité zdroje: telewizjazary.pl
